FEIKO

Bloodywalk - zimní sen.

Noční etapa aneb už vím jak bolí omrzliny...

Nikdy neříkej nikdy, po prvním MIDu v Krkonoších jsem nechtěla do Krkonoš a nakonec jsem si předloni střihla Krkonošskou Tlapku, nechtěla jsem ani na Bloodywalk MID a nakonec se nahlásím na  LONG. O jeho zimní verzi jsme věděli už dlouho, a vzhledem k velice teplé zimě a téměř žádnému sněhu, jsme se nakonec domluvili, že si tu zimní třekařskou pauzu zpestříme touto akcí. Však je přece tak teplo a není sníh, pohoda že :-) Na startovce je ještě pár míst,  jen to jméno týmu nějak nejsme schopni vymyslet, ale ono je to celkem jedno, protože mezi tím davem čevéček budeme stejně za Exoty....A je to! OK bude teplo, nebude sníh a půjdeme pěšky.  Nebyla bych to já, aby se to celé zase nějak nevyvrbylo jinak, s blížícím se termínem akce padá sníh a začíná přituhovat, krom teploty i můj úsměv na tváři. Mrzne a teploty jsou hluboko pod nulou, na lyžích nemáme natrénováno nic......inu co nás nezabije to nás posílí.

Týden před akcí stihneme výletem na Dvoračky zjistit aktuální vrstvu sněhu, něco natrénovat a hlavně domluvit detaily a naplánovat akci. Ach to plánování, stejnak je dycky všechno trochu  jinak :-)

S každou předpovědí počasí nás rosničky utvrdí, že páteční noc bude velmi mrazivá a tím mě stále víc ujistí v tom, že nemám nejmenší tušení, co a jak si obléknout a obout. Prostě zimní trek je jedna velká neznámá. Balení doma probíhá stylem, na co narazím to si vezmu, a na místě se potom rozhodnu co budu potřebovat. Kolem páté večer naházím bagáž do jetíka, natěšené psisko do něj skáče šipku samo a při teplotě -9°C vyrážíme. Je nádherný zimní večer, slunce zapadá a barví sníh a okolní kopce včetně Krkonoš do oranžova. Při cestě víc než tachometr sleduju teploměr a nad střídajícíma se hodnotama od -9°C do -15°C celkem kroutím hlavou.  Cestou si ještě zajedeme do Vrchlabí, aby jsme zjistili výšku sněhu (podle organizátorů to prý na lyže není) a na místo dorážíme kolem půl sedmé, kde už na nás čeká zbytek našeho exotického týmu :-) V místní vyhřáté hasičárně už je pár lidí a poslouchají instrukce k trati, které nám hlavní organizátor ještě několikrát zopakuje, aby nám je natloukl všem do hlavy. V mém případě po pátečním pracovním maratonu by mě to bylo třeba natlouct kladivem. Snažíme si pečlivě zapamatovat, kde máme sebrat jaký zub a doufáme, že nebudeme sbírat ty vlastní. Vyfasujeme kouzelnou šmírovací krabičku, podle které nás je možné celou dobu sledovat na netu. Skvělá vychytávka! Organizátor hned vidí, kde si kdo a jak trat prodloužil či zkrátil a kde má sebrat zmrzlé odpadlíky. My budeme vyrážet jako poslední kolem půl desáté. Poslední info o teplotě, kterou dostáváme je mínus 15°C.  Navrstvím na sebe nějaké oblečení (stejně bude zima) a poslední zádrhel, který řešíme jsou lyže, máme je brát sebou a nebo ne? Nakonec padne rozhodnutí že je bereme, a doufáme že nám pomůžou k rychlejšímu pohybu vpřed po vrstevnici a závěrečnou část noční etapy si jen sjedeme z kopce jako páni. Ach jak jsem bláhová :-)

V cca 9:30 vyrážíme ve složení Staník + Fík, Michal + Matýsek a já + jelito směr sever! Krom batohu s povinnou výbavou, termovkou horkého čaje nahodíme na hrb ještě lyže a vyrážíme jako poslední do kopců. Trasu jsme si naplánovali v protisměru hodinových ručiček a tak nás čeká cca 2 km projít Prosečné, pak uhnout pod nákladní lanovku a vyšplhat první kopec k přístřešku, kde je kontrola a první zub. Už na silnici docházíme a předcházíme první čévečka, na první pokus najdeme správnou odbočku a v celku rychle a v pohodě nacházíme první kontrolní bod. Mezitím nás předběhne poslední startující běžkyně s tahounem čévéčkem a zmizí zase v dáli. Vyzvedávám tři zuby pro celou partu a uhýbáme doprava dolů směrem na Fořt. Vzpomínáme jak jsme se tu v létě ploužili na Sněžku  a umírali při tropických teplotách. Dneska tedy umíráme také, ale tentokrát extrémní zimou, mráz štípe a pálí do tváří, nedá se dýchat jinak něž přes plyšákový nákrčník. Zatím co upalujeme známou cestou Staník ještě stíhá zjišťovat tvrdost sněhu na silnici.  Chvíle napětí, ale naštěstí ona i Fík žijou, tak mě celkem odlehne. Prosvištíme Fořtem a u památníku u hlavní silnice na Vrchlabí procházíme další kontrolou,  Michal vyzvedává další tři zuby, Staník stíhá fotit.

Přeběhneme silnici na které vzhledem k pokročilé hodině není žádný provoz a míříme směrem vzhůru přes vesničku Čistá. Dávám bedlivý pozor a hledáme Penzion AB před kterým musíme uhnout doleva a po polní cestě se musíme dohrabat k vysílači, kde máme třetí kontrolní bod. Míjíme se se skupinkou trekařů a oběhneme kravín. Ostatní trekaři znejistí kvůli výšce sněhu, nás však nic nepřekvapí. My máme lyže ! :-) Za těch  pár kilometrů se nám pěkně pronesly, i když mě se podařilo vychytat upevnění a tak jsem měla narozdíl od zbytku týmu volné ruce. Přezouváme a suneme se směrem do prudkého kopce, protože na cestě leží poražené stromy uhýbáme na pole. Stále stoupáme a tak zimu ani moc nevnímám a čím výše stoupáme tím je mráz menší. Před náma se otvírají skvostné výhledy na okolní noční krajinu, pokrytou prachovým sněhem a zalitou měsíčním světlem. Díky úplňku je vidět téměř jako ve dne. Prošlapáváme s Dokýšátkem stopu , za náma si to šine Matýsek s Michalem a Staník. vzadu ...telefonuje. Aha, volá nás přítel na telefénu sleduje naše kroky a informuje nás, že ostatní bloudí v Černém dole a my jsme je stihli skoro všechny předejít :-) Tahle informace mě zvedne náladu. U vysílače narazíme na široký pás uježděný od rolby a už si jedeme po vrstevnici jako páni :-) Kvůli mrazu a rolbě je ale sníh hodně tvrdý a tak jednou lyží neustále brázdím v prašanu a brzdím toho australskýho tahouna před sebou. On ty lyže a sníh prostě miluje :-) Fíček a Dokýšadlo si začínají občas vykousávat zmrzlý sníh na pacičkách a tak chvíli jdeme chvíli stojíme. Trasa od rolby končí a musíme se přesunout na lesní cyklostezku, a tam končí i můj klid. Ledovatá cesta na které lyže nabírají nebezpečnou rychlost. Tak na to nemám! Uklízím se na kraj a nechávám se předjet Michalem i Staníkem, a celou dobu se snažím brázdit v kraji a brzdit co to dá, celé moje snažení ale přetahuje jelito a táhne jako pako! Stylem krok sun krok se z kopce sunu směrem dolů a dochází nás skupinka třekařů, která si v pohodičce kráčí pěšmo..Hmmmm :-/ Na křižovatce kde uhýbá cyklo stezka doprava a jedna vede rovně Michal zastavuje, my  dojíždíme za ním, a za náma se řítí Staník a skupina trekařů, se kterou se poněkolikáté míjíme.. Brzdím co to dá Michal stojí, blížím se nebezpečně....aaaaaaaaa Gustave! Už umím zastavit! padám jak zralá hruška a trefuju se kolenem přímo na hranu lyže. Aaaaau  dopr....to byla šleha..na druhý pokus setřepu jelito z chudáka Michala , pro změnu prská aaaauu zase on.  Hmmm tak to nebylo dobré. Když se všichni otřepem a posbíráme sebe, lyže i hafany odbočíme doprava pekelnou cestou do lomu Pekla. Zase krpál dolu, herdek, to není dobré, na to kašlu, přece si ted tady nezlomím nohu. Zatím co já slaboch sundávám lyže a nesu je v ruce, neohrožený zbytek týmu sjíždí ledovatou cestu do Pekla :-)) Jedna ze siluet se řítí z kopce dolů, říkám si, týjo ten Michal je fakt dobrej, a druhá se šine od kraje ke kraji a kousek před náma hodí placáka přes celou cestu... Staníčkůů žiješ jsi v pohodě??? ehm ehm...to není Staník to je Michal :-))) zatímco Staníček už dole stepuje pod kopcem, my s Michalem sbíháme s lyžema v ruce. Nakonec se všichni sejdem v Pekle živý a zdravý..uuuuf. Proběhneme v lyžákách Lomem a motáme se s ostatníma a hledáme hromadu klád, kde  mají být schované zuby. Nikomu se nechce věřit, že je to opravdu tak daleko nahoře nad lomem ačkoliv všichni čekali, že kontrola bude hned v lomu. Při hledání mě umírá čelovka, je jí ziminka chudince a baterky cíply...jdu tedy skoro po tmě, naštěstí to s měsíčkem nad hlavou jde...Hodný rádce na telefénu nám podává info, že kontrola je mnohem výš.  Cestou tam i zpět si vyrobím na levé noze nádhernej puchejř na patě a palci. .. grrrrrrrrrrr Staník vyfasuje další várku pekelných zoubků a přezouváme! V lomu strašně mrzne a přezout boty, srovnat lyže do držáků nacpat všechno do batohu začíná být celkem složité (Ruce i nohy mě mrznou dědečku mrazíčku !!!)  Nahodíme batohy a lyže a seběhneme do Horního Lánova, přímou cestou po silničce, která je celá pokrytá sněhem a ledem stoupáme do Dolního dvora směrem k Luisinu údolí, kde je K 5  a další zoubky. Cestou se opět míjíme s partou trekařů, potkáváme nějaké v protisměru (šli etapu obráceně). Úsek se nekonečně vleče, jdeme kolem vody a mráz štípe tak, že se nedá skoro dýchat. Začíná se projevovat únava, ale nejde zastavit, tedy jde zastavit ale znamená to i okamžitě zatuhnout a riskujeme nastydnutí Matýska, který narozdíl od Dokýše a Fíka těch chlupů moc nepobral. šineme se tedy směrem ke kontrole u které zrovna bivakuje skupinka trekařů. Naštěstí nám ochotně podávají krabičku se zoubkama, nějak se nám nechce se dohadovat s čévéčkem přivázaným ku kontrole :-)  I v tuhle noční hodinu potkáváme auto  a zjišťujeme, že hlavní organizátor Pavel sváží zmrzlíky a odpadlíky.  Máme další kontrolu a dosáhli jsme nejvyššího bodu na trati. jdeme na sever, jdeme na sever a uuuž jdeme na jih! Vracíme se po stejné cestě zpět a míříme na vrstevnicovou modrou směrem k Vrchlabí. Kousek od kontroly ještě dáme čajovou tříminutovku, stihnu vyměnit baterky v čelovce a totáně vytuhlý upalujeme dolů. Zjišťuju, že se mě celkem podařilo vychytat oblečení, nohy i tělo OK ale ty ruce!!! sakra to studí, a nejde to ohřát ani v kapsách. Nad dolním Dvorem uhneme na modrou a zbavujeme se pěší skupinky se kterou se neustále míjíme. Podle zpráv z domova jsme cca na třetím místě :-) Chudák Staník musí vyřizovat všechny telefony od přítele na telefénu, páč ten můj, outdorový trekařský nerozbitný, jaksi zamrznul a je mu ziminka. Prostě nemaká nefachá a to ho celou dobu hřeju na hrudi, HADA! Modrá nás vyflusne na poli a chvíli hledáme správny směr, hloubka sněhu vysoká, přezouváme tedy na lyže. Ted je konečně pořádně zůročíme a prosvištíme polem k Vrchlabí vyzobneme poslední kontrolní zoubky a sjedem jako páni polem k Prosečnému. Jak najivní :-).... Sakra to vůbec nejde nacpat ty nohy do lyžáků, levá noha bolí jako čert puchýř vpředu i v zadu, jak mám zapnout batoh když se mě ruce zimou třepou tak že ani nejsem schopná zip uchopit...Vydáme se po celkem pěkné vyšlapané stopě po modré, zatímco ostatní pěší jsou jdou silnici. Svištíme a šineme se na lyžařské stopě a jakmile se nám připlete do cesty žlutá turistická sjedeme rovnou dolů po louce na Vrchlabí... to byl plán realita byla trošku jiná. Na modré mineme kapličku a překročíme asfaltovou silničku a jsme stále na lesní cestě blížíme se k lesíku, Staník uplně v předu, pak Michal já si udržuju odstup vzadu na kraji lesa se na cestě objevuje dopravní značka, trojúhelník. Proč pak tu asi mají na lesní cestě silniční značku, trojúhelník, dej pozor, na co? na zvěř v lese? blížím se blíž a ve tmě znovu pohasínající čelovky rozeznávám značku klesání. A ha tady je nějaký kopeček..kopeček směrem dolů, jaké pak je tam asi číslo...? COŽE???!!! 28% a do pr.... dojíždím Michala, který mě uhýbá z cesty. Já se tu ale dnes zabít nehodlám a tak okamžitě sundávám lyže a beru je do ruky. Michal se nechává inspirovat a než se stihneme vzpamatovat s úžasem sledujeme Staníka s Fíkem jak sjíždí kopec s parametrem sjezdovky na běžkách přímo!!! A do pr..podruhé, jak se mi zdálo že v lyžákách už neujdu ani krok sbíháme s Michalem kopec, aby jsme poskytli sebevražednému Staníkovi poslední první pomoc! Na obou stranách cesty jsou silné kmeny stromů a cesta se kroutí mezi nima, Staníček ale pořád sviští, vyběhneme z pozatáčky a s úžasem zjišťujeme, že tendle kopec končí dole v rokli, kterou protéká potok a přes něj vede jen uzoučká  dřevěná lávka... Vduchu vypisujeme s Michalem sázky, vezme Staníček, strom vpravo, strom vlevo, či jí snad budeme v tomhle mrazu lovit z potoka????!! Staník neuvěřitelně napoprvé a bez jediného zaváhání prosviští i s Fíčkem lávkou. Wow, tak tomudle se řiká přesná trefa!

I v tom mrazu se mě orosilo čelo. My s Michalem proběhneme lávku pěšmo a až za ní nacvakneme lyže a frčíme dál ... Vrchlabí pod náma, není nač čekat, vrhneme se loukou dolů a za chvilku jsme tam. Omyl proplétáme se mezi ohradníky, vyhýbáme ostnatým drátům fuj! čas běží cesta se neuvěřitelně vleče. Přítel na telefonu šílí, páč nás všichni doběhli a jsou bud před náma nebo na naší úrovni. Musíme směrem dolu, jedeme přímo, před náma je krom potoku další ohradník, Překoná ho Michal i Staník  a je to na mě, vezmu drát do ruky a PECKA! Sakra tam jdeme až zítra..vlastně už dneska!! tam je proud v tom drátu, opotím se až na zadku... dva projdou a já dostanu ránu? o bože proč, to se mě zdálo, přešoupnu psisko batoh lyže a sebe pod drátem, nasadím lyže a sjíždím louku podemnou za zbytkem týmu.... přes nos mě i v tom mrazu flákne známá "vůně" při pohledu vlevo mě už tak zamrzlý úsměv zamrzá ještě víc... ani ne 5 metrů od nás stojí stádo bejků, krve by se ve mě nedořezal a sjíždím louku šusem k nejbližšímu ohradníku. Naštěstí si jich jelito nevšimlo a nevotevřelo hubu. Bejčkům byla asi zima a tak nás nechávají být, a možná byli i rozespalý.... možná si i kopýtkem poklepali na čelíčko, co se jim to nacpalo do výběhu...? inu co co? no EXOTI ! :-) Vcucnu se pod drát a ještě kousek a přistaneme a to doslova v uličce ve Vrchlabí, přítel na telefonu se nás snaží přesvědčit že máme jít vlevo, ale odmítám se k ohradě vůbec přiblížit a tak si tvrdošijně uděláme ve městě smyčku navíc. Pája to vzdá a jde spát, je 5 hodin ráno. Nás čeká poslední kontrola a poslední zuby... že by jsme tentokrát fakt sbírali už ty vlastní? Drkotám čelistí tak, že si ty svoje musím všechny zákonitě vymlátit!

Doslova proběhneme mrtvolným Vrchlabím, na první pokus trefíme správnou odbočku za kruháčem a suneme se ke K6 na kůlech. Strašně mě mrzne nos a tváře, snažím se přihrnout si nákrčník k puse, ale jak do něj celou noc dýchám je zmrzlý na plech a je na něm nános jinovatky, jinovatku mám i na vlasech, čepici, psiska jsou ojínělá celá. Jelito je nadšené, noční bojovka ho evidentně baví. Občas vykousne sníh z paciček, ale neunavně mastí dál, maká líp než kdykoliv jindy. Nacházíme kůl a zbytek týmu bere poslední zoubky. Vyšlapanou cestou pokračujeme dál směrem na základu..ještě zhruba 8kilometrů, je skoro půl šesté ráno. Před náma v dálce se mihotá čelovka trekaře. Jdeme, jdeme pěšky ačkoliv by bylo dobré nasadit lyžáky a lyže a ten pitomej kopec sjet rychleji, nejde to. Staníkoj už před tím zamrzal zámek a nešel zaklapnout , já nejsem schopná uchopit do ruky boty a sundat nandat lyžáky... je neuvěřitelná zima, nejde zastavit, vytuhneme lyže nenasadíme a umrznem tu! musíme se hýbat! jdem lyže na zádech a poslušně tapeme , nedá se zastavit ani na minutu...šineme se do Dolního Lánova ke kostelu. Snažíme se jít co nejrychleji, ale nejde  to, musíme co nejdříve sejít na asfaltovou cestu, aby nám nepadal sníh do bot ... slezeme na hlavní silnici která vede kolem říčky  Malé Labe. Mráz nás fackuje ze všech stran a zkouší kolik vydržíme (později se dovídáme že je - 22°C) Mám omrzlou pusu , nosní dírky se při nádechu přilepují k sobě, ruce jsou totálně paralyzované, abych si je trošku rozehřála dávám si je za krk, tváře zmrzlé tak že ani nejde mluvit.  Nepomáhá nic, bolest je neskutečná. Zatím co já řeším svoje bolístky začínám si uvědomovat, že jen zvedám nohy. Dokýšátko poznal cestu na které jsme už dneska byli a rve mě vší silou po silnici do cíle. Vodítko napnuté jako nikdy ještě to máme zhruba 2 kilometry. Pravidelně se otáčím a podle čelovek si kontroluji zbytek týmu za náma. Všichni šlapou. Cesta je nekonečná a je ještě delší než dlouhá..nemůžu otevřít OKO!!! nevidím, ještě že ten pes táhne, promnu oko totálně promrzlou rukou rozlepím ho a mrknu. To jsem neměla dělat, zamrzlo znovu! Pomoc nemůžu mrkat, nebo nic neuvidím, nemám sirky! Zatím co střídavě rozlepuju pravý a levý oko, míjíme jednu zatáčku za druhou a ten pitomej kostel pořád nikde! Ani nevím jak, ale jelito mě spolehlivě dotáhne až k vytouženému pelíšku v autě. Vylovím klíče co celou dobu visí na krku a mačkám dálkový ovladač. Prsty uhýbají jako gumové ohýbají se a auto se ne a ne otevřít :-(  prsty a nehty nesnesitelně bolí... a tak tasím zuby ... otevřu auto do kterého Dokýšadlo skáče do kufru šipku. Naštěstí jsem mu jídlo připravila už večer. V sedum ráno vpadneme jako totálně poslední po 40ti kilometrové noční etapě do vytopené hasičárny.

Do posledního termínu startu další denní etapy zbývají 3 hodiny!