FEIKO

Ještě před zazvoněním budíku nás probere ze spánku páníčkova SMS. Standardní situace, já vstávám a on jde spát :-) Všichni ještě spí a tak ještě za šera balíme věci, a snažíme se potichu (ehm já se snažím potichu a jelito mě to kazí) zmizet dřív než se Dokýšadlo probere a začne řvát :-) Vyrážíme kolem rozhledny po červené, přeskočíme mostek a vodorovnou lesní cestičkou podél stoky do které je svedená voda vyrážíme vstříc dalším kilometrům. Les je po ránu plný zvěře a tak Dokýšadlo šněruje jedné strany na druhou a já za ním tak trošku vlaju. Jde se krásně, vzduch je svěží, teplý tak akorát, sluníčko se klube a lesní stezka se mění na oraniště rozryté od traktorů po těžbě dřeva. Nohy jsou po včerejším dnu naprosto v pohodě, jen tu a tam musíme zastavit, abych si vyklepala kamínek z bot. Dorazíme k cyklostezce, po které si chvilku užíváme roviny, aby nás hned vzápětí pořadatelské značení vrhlo do zákeřného krpálu směrem k obci Nová Ves. Takhle brzo po probuzení a bez snídaně bych takovýhle krpály zakázala :-) Při rozpravě nás upozornili, že tato obec se hemží našim čokoládovým nepřizpůsobivým obyvatelstvem a není tedy radno zde na sebe nějak upozorňovat. My, díky brzké ranní hodině krom hlídajících psů u prvního domu nikoho nepotkali.

Propleteme se vesničkou, sledujeme značení na silnici a přicházíme k místním rybníkům, po kterých se můžeme projít po hrázy. Nádhera, krása, úžas! Ranní opar nad vodou se teprve začíná rozpouštět a všude je božské ticho a klid...po kousíčku asfaltu už jdeme zase polem mezi ohradníky a uhýbáme doleva na zelenou turistickou značku. Na cestě po vrstevnici nás předchází rychlejší trekař s krásnou maďarkou.  Pět kilometrů v lese končí u silnice, kterou přejdeme a nemůžeme najít kudy dál. Hledáme kudy tudy až nás dochází spolubojovnice z trati Lucka s chrtíkem a australským honáčkem. Společně najdeme cestu, která vede přes řeku Teplou. Most nikde a tak musíme řeku probrodit po svých a řeka Teplá se už zas tak teplá nezdá :-) Balancuju v řece na kamenech, abych si nenabrala, ale marně návštěvu bot si řeka stejně nedpustila. Jelítko se z vody raduje a koupačku bere jako výborné zpestření. Dál si tedy čvachtáme přes koleje, uhneme vlevo kolem kolejí a stoupáme opět po vlastním značení... do kopečku, do vršku, do kopce....jako prase !! Kam se hrabe kopec Krudum! Tady mám pocit, že to budu muset vzít po čtyřech !! Jen díky tomu, že mám v ruce hůlky zůstávám na dvou :-) Nahoře na nás čeká kontrola K 4 a vedle ní odpočívá Lucka. Svalím se tedy poblíž, pokecáme a dáváme odpočinek, já s jelítkem i snídáme. Je zhruba 9 hodin ráno a v nohách máme teprve 55 kilometrů a dalších 30 před sebou. Lesem se prokličujeme až na další kontrolu K5. Turistická cesta vede nejen mezi ohradníky, ale i přímo přes ohradu, což znamená uchopit rukojeť na drátu ohradníku, vyháknout (herdek to nejde !) a zase za sebou zaháknout. Naštěstí zrovna tenhle úsek jdeme s Luckou a tak je to jednodušší o to, že já otvírám a ona ohradu zavírá. Hezká dělba práce. V ohradě mě vůbec není do zpěvu, pastvina je členitá, se spoustou stromů a kopců a já si v duchu představuju co bych asi tak (krom znečistění spodního textilu) dělala kdyby se na nás hnal rozuřený býk či celéé stádo...naštěstí jsme úsek prošly bez povšimnutí a já v duchu děkovala že tu zrovna nejdu sama. Po kontrole K5 odložíme batohy a chlupáče, zaběhneme si na vyhlídku nad Bečov na Teplou a vyzvedneme si bonusové tiktaky :-) Seběhneme do městečka a společně se vrhneme do první prázdné hospody na kterou narazíme. Pan vrchní právě otevřel a naše vizáž a ani chlupatci mu nejsou zrovna po chuti a je to na něm znát. Nám je to fuk, máme hlad ! dám si limo a objednávám polívku a špagety. S Luckou si krátíme čas povídáním, jak jinak než o psech a odháníme jednu vosu za druhou. Dneska mají holky asi slet zrovna v týdle hospodě. Polívku do sebe nasoukám rychle, ale špagetám se nechce vůbec, žaludek sevřený a tak do porce párkrát dloubnu a pak nepozorovaně přesouvám špagety do jelítkovic misky. Tomu stačí se dvakrát nadechnout je to :-) Opustíme hospůdku a ještě zaběhneme do místní sámošky k panu Tin Ťongoj doplnit pití a cukry, protože dalších 25 kilometrů bude opět jen les a louky. Je poledne, hledáme cestu z městečka ven a na asfaltu je strašné vedro. Cítím, že nohy v botách se nějak necítí ... najdeme zelenou která nás svede z frekventované asfaltky opět na lesní cestu. Míjíme 63 kilometr a Bečovské rybníky, jelítko se smáčí jak jen to jde, je horko a únava na něm je znát. Proplétáme se kolem Černého rybníku jelítko znavené, ale stále statečně šlape. Čeká nás dle inineráře šíleně bordelatá cesta dolů do údolí na K 6, skutečnost předčila naše očekávání. Cesta vypadá jako kdyby se tu nedávnou přehnala povodeň a my procházíme spíš kamenitým korytem řeky než cestou. Lucčiny psiska reagují na srnky v lese, Jelítko je naprosto nevnímá...a to není dobré, pokud ho ani lesní zvěř neprobere tak je jeho únava značná. Dole na K6 hledám potůček na smočení, ale ten je bohužel bez vody, sem tam nějaká louže sotva na smočení psího čenichu. Od kontroly nás čeká cesta do kopce do vesnice Hůrka. V půlce cesty zastavíme a děláme přestávku na napití, Dokýšadlo usíná....

Dávám mu půl hodiny na odpočinek a pokračujeme dál. Tedy já bych i přes puchýře na nohách pokračovat chtěla, ale jelítko se svalí do trávy u cesty a trénuje povel "mrrrrtvý pejsek" Sákra, "dogdancing" sem momentálně trénovat nechtěla. Shodím batoh ze zad a usedám vedle něj. Snažím se do sebe nasoukat nějaké jídlo, a dle rad procházejících spolubojovníků z trati se snažím nacpat nějaké to jídlo i do Dokýška. Kupodivu do sebe nahází připravenou baštu a usíná s hubou v misce. Pauza se protahuje, sedíme přes hodinu v údolí mezi kopci, a telefon je bez signálu. Jen sem tam problikne jedna čárka signálu, která mi donese SMS z domova a od Kazišů. Zákon schválnosti, vždy když nemáte signál, dojde Vám baterka, zapomenete mobil doma...vás někdo straaaaaaašně nutně potřebuje...Přemýšlím tedy, jakým způsobem po více jak hodině Dokýšova spánku ho přimět vyšplhat na nejbližší kopec, kde se bude moc dospat a já budu mít šanci vyřešit neodkladné hovory. V batohu nacházím balíček nakrájeného loveckého salámu na tenké plátky v počtu větším než velkém... to by nám ten kiláček či dva na nejbližší kopec Hůrku mohlo vystačit :-) Dokýšátko ožívá a zdá se, že lovečák mu příjde k chuti, směrem vpřed se pohybujeme stylem pár kroků, odměna, pár kroků odměna, ke konci už plátky salámu (tenčího než dopisní papír) dělím na půlky čtvrtky, mini pidi kousíčky a díky němu zdoláme kopec. Upadneme na louku k hájovně napojím jelítko... ( žízeň je veliká život nám utíká, nechte mě příjemně snít..) Vyřídím nutné telefonáty, při kterých zjistím, že doma se vlastně nic tak důležitého neděje a Kazišová opouští kemp a razí domů. Osiřeli jsme tedy definitivně.....Jsou přibližně 4 hodiny odpoledne a před sebou máme ještě 16 kilometrů do cíle. Dokýšek se kupodivu probral a tak pelášíme po asfaltce projdeme obcí Hlinky, cestou odháníme několik dotěrných josepčíků a uhýbáme směrem na další pastvinu, louku a les směrem k poslední kontrole K7. Kráčíme opět ohradou pro dobytek, momentálně si po dvou dnech cesty i tak připadám :-)))  pod kopcem je rybníček brčálníček obrostlý rákosím. Odepínám  jelítko a posílám ho těch pár metrů se jít napít, smočit břicho a možná se i vykoupat. Nehodlám se klestit rákosím a jelítko si nějakou vhodnou cestičku najde. Chudáček unavený nemohoucí vypálí směrem k vodě tryskem (to je herec !!!) třikrát oběhne rybníček a hledá kudy tudy k vodě a zmizí mě v rákosí.... dál do rybníka se neodvažuje, nějaké šplouchání sice slyším, ale při návratu jelita zjištuji, že rybníček je hlavně bahňáček a z blue merle pejska mám hnědou bahnitou smradlavou hyenu.. Ty prase jedno! Připínám ho na vodítko a pokračujeme dál dolů údolím na poslední kontrolu, mám strach že jí přejdeme, nenajdem, že už dávno někde musela být.... ale nakonec k ní dorazíme a cvakáme poslední K7 v půl páté.

Včera mi bylo málo, dneska je mi moc..

jak se to stalo nevím, každopádně jsem zas v blbým věku,

a pluju proti proudu, vstříc poslednímu soudu,

a jsem rači vám všem pro smích

než abych byl sobě k breku...

V hlavě se neustále dokola omílá Xindl X, mám totálně opuchlé nohy (pravou víc) z tepla a na šlapkách nepočítaně půchýřů...v pravidelných intervalech některý z nich praská a do boty se vyleje žhavá tekutina, místu se na chvilku uleví, ale o to víc se začne místo odírat dál ...náplast došla.

Vyšplháme na poslední Bečovský kopec, míjíme obec Dražov a obrovskou rozlehnou pastvinou pokračujeme směrem k obci Stanovice (Hospodááááááááááá!!!)

Pastvina je natolik rozlehlá, že vůbec není vidět, zdali se v ním krom mé maličkosti nachází ještě další skot... moje jediná myšlenka tedy je okamžitě opustit louku (zapomínám na nasnesitelnou bolest noh) a přejít na asfaltovou silnici po které dojdem do Stanovic. Jelítko shledává teplou asfaltku jako ideální místo k odpočinku a zalehává v zatáčce ... hmmmmm nutím ho tedy vstát a přesunout se na okraj silnice a přemýšlím jak ho dostat ten kiláček do hospůdky, kde si odpočine a já si dám něco k jídlu...Míííč, máme přeci sebou mííííč ..na trudomyslnost !! :-) Vytahuju míííč a spoléhám na Dokýšovu aportovací povahu a fakt, že třetí den neměl mičudu v hubě :-) povedlo se !! zatím co loukou nás předcházejí další trekaři tak my se proaportujeme, promíčkujeme , proházíme a proskáčeme asfaltovým úsekem do hospůdky, kterou už okupují další trekaři :-) Ukládám jelito pod stůl, od hodné paní číšnice dostává jelítko i vodu do kastrůlku, a k mé lítosti nemají k jídlu nic jiného než pizzu... objednám si tedy jednu i přesto, že vím že žaludek je sevřený a sním sotva jeden dva kousky. Jelítko si určitě taky dá :-) Družím se s trekaři v hospůdce a je mě vlastně docela fajn. Kluci jsou zábavní dlouholetí trekaři, takže zážitků mají mraky :-) Jeden z nich má  australačku honačku a tak si měníme dojmy a pojmy z těchto dvou plemen a já se konečně dozvídám proč je to moje jelit neustále na zádech .... leží tam v oboře nožky má nahoře :-)))  Nakonec se o pizzu dělím s klukama trekařskýma, já bych jí fakt nedala a pro kluky to byla jednohubka :-) Dokonce mě pozvali i na drink, který nejdřív rezolutně odmítám (nehodlám dojít do kempu po čtyřech, na to mám psa!) ale moje výmluvy, že jsem abstinent moc neobstojí a tak si s nima přece jen tu zelenou dám :-) Kluci se rozseděli, ale já chci jít dál dokud je ještě trochu světlo. Rozloučím se a vyrazím do polí směrem k posedům a proklikatím se posledním úsekem po loukách. Jakmile padne tma vyplivne nás polní pěšina na silničku, odkud už ti co půjdou po tmě mají povoleno jít silnicí a nebloudit lesem. Šlapu si tedy silničkou a jelítku se nechce, otírá se mi o nohy s prosebným pohledem: Kdy už tam budééééééééém??? Ještě dva tři kiláčky lesem, po asfaltce a jsme tam :-) Vlečeme se pomaličku, mám pocit, že mám v botách jehly a už neudělám ani krok :-( Puchýře všude, sakra do cíle už je to jen kousek !! musím!.... kluci nás opět dohoní. Jelítko se chytne smečky, já vypínám všechna nervová zakončení na nohách, vyblokovávám bolest v mozku, zapínám poslední mozkovou buňku v hlavě :-) a jdu...

Včera mi bylo málo dneska je mi moc,

jak se to stalo nevím,

každopádně jsem zas v blbým věku...

.... rázným vojenským krokem docházíme kolem půl desáté do kempu ! Hurá, zvládli jsme to! máme další splněný LONG. Délka 86 km, čas 38:30 minut.

V kempu si vyzvednu klíče od auta u hlavní organizátorky a odplížím se do stanu, kde upadne jelito do pelíšku a komatu,  já se odplížím jak stín ještě do sprch...doprčit, zas už teče jen studená!!!!!!  Po teplotním šoku si odpajdám do stanu a vypínám se...

Ráno vyvenčím, sbalím stan a dojdu si na vyhlášení (rozumněj... vyvenčím dva metry od stanu, shodím stan a nasypu věci do auta bez ladu a skladu a odpajdám na vyhlášení) . Po chvilkách euforie z  krásné atmosféry při vyhlašování a dokončeného závodu na mě dopadne realita... jsme daleko od domova, osiřelí, jsem strašně unavená a ani vlastně nevím jak a jestli tu cestu domů vůbec zvládnem.  Naložím chlapáka Dokýška, pustím si Péťu Koláře a vyrážíme polykat další kilometry na cestě k domovu...

Fotky z trati ZDE