Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krkonošská tlapka 2014 - část první

Po náročném MIDU na Bloodywalku v Krkonoších, jsem hodně dlouho nechtěla do kopců, ale ty Krkonoše lákají pořád a tak jsem ukecala Kazišovic, aby jsme se přihlásily na Krkonošskou tlapku na MID délka zhruba 40 km. A stalo se. Jenže člověk míní a život mění a po treku ve Varech Kazišová tlapku ruší a dá přednost jiné akci. Jsem přihlášená mám zaplaceno a tak nějak s volným víkendem a tlapkou počítám. Rušit se mi nic nechce, díky spoustě práce je Dokýšátko nevyužité, nevylítané a určitě by nějakou tu delší procházečku potřeboval jak sůůl. Ve čtvrtek vpoledne tedy zabalím batoh, tašku, sebe a naházím nás všechny do jetíka a vyrážíme vstříc dalším kilometrům. Naštěstí téměř přesně vím, kde je kemp (teda neznám cestu poslední 2 kilometry ale to najdem i po slepu). Za nějakou hodinu a půl tam budem, díky objížďce jsme nakonec navštívili i Jánské lázně, kde jsem nikdy nebyla a tak nám 14 km zajížďka ani nevadila. V kempu máme zamluvené místečko na bidýlku u Moniky s Báglíkem, nahlásím se, vyzvednu si itinerář a vyfasuju klíče od chatky, protože Monika zatím nedorazila. Do rozpravy mám dost času na vyvenčení Dokýšadla, vybalení věcí a přípravy na zítřek. Nakrmím psisko a jdu se socializovat do hospůdky mezi bandu trekařů, některé už trošku znám, ale ty co bych znala ještě nedorazili tak jsem trošku ztracená. Usadím se tedy sama ke stolu, objednám si nějaké to jídlo a pití a studuju mapu. Hospoda se zatím plní, trekaři vtipkují všichni se všema přes celou hospůdku a tak se bavím i tak. Sedím pořád sama, sááákra já nekoušu !! Hlavně se věnuju mapě, abych zítra ztracená nebloudila :-) Až když je hospoda skoro plná, přisedá si ke mě starší paní asi s dcerou a společně si vyslechneme rozpravu. I organizátoři vtipkují a já vážně netuším, jak naložit s informací, že budeme procházet územím s vysokým výskytem zvěře a že jeleni jsou právě v říji (asi budou troubit dueta :-))

Po rozpravě se balím a jdu spát, spánkový deficit posledních dní, by bylo dobré alespoň trochu dohnat. Protože Monika stále nedorazila a nikdo neví jestli a kdy dorazí, nechávám chatku odemčenou, a v klidu a pohodlí chatičky na kuří nožce si usínám.

Ráno vstávám brzo, abych mohla co nejdříve vyrazit, projdem veterinární kontrolou, (jelito zase jelítkuje) , splníme povinnou kontrolu výbavy (ježíš! kdo to vymyslel všechno pečlivě naskádané z batohu jsem musela vyndat a zpátky ne a ne tam všecko nacpat !!) a pět minut po sedmé vyrážíme na trať. Počasí je všelijaké a tak se připravuju na sluníčko i na déšť. Vyrážíme po asfaltce sluneční strání a předbíhají nás první běžci. Projdeme loukou až ke Svobodě nad Úpou a po zelené se dostáváme ke Modrokamenné boudě (6km) zde uhýbáme na modrou a pořád stoupáme k hrádku Aichelburg, kde je první kontrola K1 (10 km). Dle pokynů uvazujeme hromadně (jdu sice sama, ale tak nějak pořád v koloně trekařů) psiska odkládáme batohy a na kontrolu se šplháme po sakra kluzkém žebříku, pak ještě jeden delší a strmější, cvaknout a šplhám se zase zpátky. Zázraky se dějí, podařilo se mi si nerozbít čenich :-) A pokračujeme dál (pořád stoupáme do šílených kopců)  kolem Tipeltových bud až k Vlašské boudě.

Já bych rači jel paničko!Kopce jsou výživné, chvíli držím krok se zkušenou trekařkou a povídáme. U Valašské boudy nás čeká K2 (15 km) a já přemýšlím co s načatým víkendem. Do 25 kilometru mám čas se rozhodnout zda třeba náhodou nepůjdu LONG... Funím dál do kopce, jelítko šlape, já studuju mapu a zjišťuju, že pokud bych ho jít chtěla musím mít i K3 na kterou bych musel uhnout už nyní... ale co už je hezky, čas máme dobrý tak si dojdu i na K 3 na Václaváku a pak mám pořád dost času se rozhodnout ...prší drobně vydatně a je hrozné vlhko. Pořád stoupáme Pod Václavákem a vyhlídkovou věží nad Černohorským rašeliništěm si s ostatními vyzvedávám i bonusovou tlapku besipky a pokračujeme dál ke Kolínské boudě. Tady posvačím venku (psiska dovnitř nesmí) zásob mám dost tak ujíme z nich a pokračujeme po krátkém odpočinku dál po žluté. Zase do kopce :-) Přes chatu Vébrovku a Kladenku na Javorku. Funím a šplhám do kopce...jsme 1152 m.n.m.. hurá klesáme dolů do Pece pod Sněžkou, krásnou lesní cestou po které se válí mlha, občas trošku mží, každou chvíli za prší...pořád přemítám na variantou MID/LONG... 40 a nebo 87 km...když půjdu MID tak se zítra můžu jít někam projít... no jo ale sama...to už se můžu rovnou procházet na Longu :-)  no nevím, ale LONG v těhle kopcích? a sama???... zatím co si bloudím v myšlenkách dorazíme do Pece pod sněžkou a jsme na cca na dvacátem kilometru..pořád je čas se rozhodnout...no jo ale když budu chtít jít LONG tak musím mít k Ty chceš jít dlouhou? Zbláznila si se dočista???K4 a tam trasa Midu nejde..ale co už tak si zajdu ještě tuhle odbočku. Čas je dobrý tak si dojdu i pro ní, a pak se uvidí. Pec se mi zdá nekonečně dlouhá, ale je pátek a na ulici minimum lidí tak se jde dobře. Když konečně najdu odbočku na žlutou turistickou značku zjištuju, že foťáček asi navlhnul a má nějakou křeč :-( Stoupáme vykáceným širokým korytem podél Lasičího potoka a vcházíme do Zeleného dolu. Jdu úplně sama, nikdo před náma, nikdo za náma, ostatní trekaři se zasekli v Peci.... kráčíme tedy úplně o samotě temným zeleným údolíčkem a dýchá na nás divoká horská příroda, náádhera! Celkem pohodlnou cestou stoupáme až k rozcestníku K 4 (25 km) a po chvíli uhneme do prudkého kopce lesem směrem k Richtrovým boudám...dojde nás několik trekařů a celkem hravě nás při svém letu přeskočí :-) ježiši to je krpááááál, kameny jsou mokré a kloužou jako prase, ještě že mám hůlky, opírám se o ně, o stromy, těžký batoh mě táhne dozadu. Sakra kdyby to jelítko aspon trošku táhlo !!! a on nic... hezký kráčí vzorně na prověšeném vodítku vedle mě a když už mě předejde, tak dojde na konec vodítka otočí se sedne si , přimhouří své flekaté oko a směje se mě pod fousky, jak se ničím, mučím, funím... uplně z něj čiší ..máš cos chtěla !! :-))) Vyplazíme se na vrcholek kopce k Richtrovým boudám pokračujeme po červené nádhernou hřebenovkou směrem do Modrého dolu. Kopec je sice v mracích, ale občas problikne sluníčko, mrak a mlha se na chvilku ztratí...fantazie !!! z Modrého dolu pokračujeme klesáním po žluté do Obřího dolu kde nás čeká K 5 (29 km) a já pořád přemítám jak dál ..MID/LONG?

Výživná cestaPočasí je vrtkavé, předpověď nevalná, ale já se táák těšila na Sněžku ! a když půjdu MID tak ten vede jen do půlky a pak zpět... a když dojdu už dneska večer, co budu dělat zítra až do neděle..sama v kempu...já CHCI na Sněžku !...já půjdu na Sněžku, dojdu na živou a tam se nechám buď odvést a nebo přespím a ráno uvidím... v hlavě mi zní : ztracená bloudím dál svým snem ..... ještě, že jelítko neumí číst myšlenky...asi by mě rovnou štípnul do zadku, abych se ze snění probrala  :-)

Pokračujeme společně s dalšími z obřího dolu do Růžového dolu širokou cestou po modré z mírného kopečka až dolů k lanovce. Tam nahoru kde je mlha tma a nevlídno...Trať nás vede dolů, abychom to co jsme slezli opětovně šplhali do kopce v daleko drsnějším provedení. Pod lanovkou se nás sejde pár a všichni vtipkují, že cestou na Sněžku není žádná kontrola a lanovka psiska určitě bere :-)) Jelítko si krátí chvíli bedlivým sledováním těch divných krabic co nám každou chvíli profrčí nad hlavou :-)) vypadá jak lovec Pampalíny, co mu stačí jen natáhnout ruku :-)))

Začínáme stoupat po zelené směrem na Růžohorky....Jsou to nějaké 4 kilometry, což nezní tak hrozně, ale ten kopec, proboha nemám cepín ani mačky, copak jsem horolezec? snažim se jít, ale spíš se ploužím, potím, nadávám si v duchu a Dokýšek šlape šlape šlape..je to dobrý pes :-) těsně pod Růžohorkama je malá studánka na osvěžení, jelítko se napije, já si smáčím zpocenou hlavu. Vysápeme se posledních pár metrů na rovinku a před námi jsou dvě hospůdky. Jedna vpravo druhá vlevo, volím tu pravou. už ve dveřích nás zastavují, že je beznadějně plná :-( a sakra, počítala jsem, že se tu najíme a odpočinem.. od rána jsme se nikde nezastavili . Zkoušíme tedy hospůdku nalevo a máme štěstí, je tu místo. Pár trekařů už tu sice je, některé už známe, ale je tu místo i pro nás a další co jsou za námi. Malá stylová hospůdka, objednám si polívku a dostanu k ní dřevěnou lžíci. Hurá můžu si vyzkoušet jaké to je jíst dřevěnou lžící, když necinká kov o zuby... po chvilce se ovšem ke kovu vracím, dřevo děsně drhne. Odpočívám a myslím na to kolik ještě zbývá na živou kontrolu kam hodlám dnes dojít 8-10 km. Je mlha, začíná se stmívat a nás čeká výstup na Sněžku. Kluci s autralákama začínají rozjíždět zahřívací rundy a k pokračování se nemají..samotné ve tmě se mě přes vrchol nechce. V hospůdce jsou i další trekaří ,kteří se na odchod také chystají. Jdu tedy napřed, stejně se vleču tak mě dohoní. Vyrazíme z hospůdky, venku déšť mlha nevlídno a začíná se pekelně stmívat. Pokračuju do koce po žluté pod vrchol Sněžky. Stoupám a přesně ve chvíli kdy si nejsem jistá kam dál mě dochází patička trekařů, strašně ráda se nim přidávám a stoupáme po šílených schodech, ted už ve tmě (čelovku já blb ještě nevytáhla) vzhůru do kopce. Snažím se je stíhat, ale moc mě to nejde, obličej mě bičuje déšť prokládaný sněhem, vichřice fučí o sto šest. Panebože co tu dělám, proč tu vlastně jsem? Sněžku stejně nevidím jen obrysy kamenných schodů v kuželech čelovek, vítr mě strahává bokem na jelítko se rači ani nedívám, myslím že už mě dneska dávno proklel....

solidární trekaři na nás čekají a drží naši skupinku pohromadě. Díky jejich čelovce nacházíme kontrolu a vede se debata kudy vede cesta dál, nahoru na Sněžku nesmíme, ačkoliv musíme pokračovat směrem dolů, skupinka se vydává směrem nahoru. Jdu tedy za nima..ups  světýlko...jsme přimo na Sněžce kde být nemáme, ach jak je to lákavé zabouchat na okno a vejít do vnitř... ale ne, obracíme se a pokračujeme směrem dolů po červené hraniční cestou směrem k chatě Jelenka a pak na živou kontrolu. Na horní planině fučí vichřice, bičuje náš déšť, sejdeme pod kopec a tahám z batohu konečně čelovku. Pokračujeme dál, jedna z trekařek je mírně řečeno zoufalá, mužská část ale zavelí : Jdeme a ticho! tak jí pouštím před sebe, aby nebyla poslední. Klopítám z kopce po kamenech, vody je všude tolik, že vyhnout se jí je nemožné, beru to tedy skrz, nekutečně to kluže. Prodíráme se hustou klečí a každý dotyk s ní znamená nabrat si další a další vodu do rukávů. Kalhoty mám úplně promočené a jejich váha je stahuje dolů, není ale čas nic řešit, musíme se dostat co nejdřív někam do závětří. Padne, návrh přenocovat v chatě Jelenka. Já jsem pro, jsme totálně promočení, utahaní a noc venku by byla o zdraví. Na Jelence nás ovšem čeká šok, je naprosto plná trekařů a volné jsou jen poslední 3 postele, my jsme čtyři.... :-( a doháje...já jsem tu cizí nikoho neznám tak je to jasné, já se nevejdu, chytám depku a při představě, že bych měla jít sama v tomhle počasí dál na mě jdou mdloby. Jsem rozhodnutá, že končím a volám si odvoz. To bych ovšem nesměla narazit na zrovna tuhle skvělou trekařskou partičku. Olda a Pavla (hurá už vím jak se jmenují) vyjednávají se správcem a nakonec voalá se najde i jedna postel navíc pro mě ! Uuuuuuuffff, tak to bylo o fous! Jdeme se ubytovat. Hodná Pavla se ubytuje do jiného pokojíčku a my zbylí tři jdem do velkého pokoje,   kde už je ubytováno dalších 5 trekařů a 5 psů a 5 velkých batohů...nechci si vybírat nechci ale kvůli hlídacímu Dokýšadlu si musím říct o tu nejlepší postel v rohu. Jen tak je šance, že vrazím Dokýše do rohu a budeme se moc vyspat tak, aby v noci nehlídal když nemá.  Převlíkneme se do suchých věcí (moc jich nemám, všechno je totálně durch) a jdeme dolu do hospůdky najíst. Konečně se můžeme trošku seznámit :-) rozebíráme situaci a do chaty přicházejí další a další trekaři, několika z nich se ještě podaří sehnat místo na zemi, jiní pokračují dál a někteří si volají odvoz a končí. V těchto nelidských podmínkách odmítají pokračovat. V chatě je celkem napjatá atmosféra a řeší se s organizátory nastalá situace...My můžeme přespat v suchu a teple tak uvidíme co bude ráno. Mezitím se osazenstvo našeho pokoje rozrostlo o další dvě trekařky a dva velké chlupáče... na zemi není kam stoupnout,  vyhodím Dokýše na horní postel ten okamžitě ulehá a je jako pěna a přešťasten, že spíme v posteli v suchu a nikam se už dnes nejde... sundám promočené kalhoty a nasoukám se do spacáku...je nás tu deset lidí a deset psů...zatím co já se snažím usnout a spát, Dokýšadlo je tak utahané, že nějaké hlídání má na háku. Venku nechutně prší a někteří trekaři místo spánku mají druhou šichtu s motorovou pilou..uf to bude noc...  co pak asi bude zítra?